Jednou, bylo to takhle ve středu odpoledne, si Měchura četl v knihovně helfenburské zříceny (tedy v jejím zbytku) a co to nevidí... Nemyslete si děti, i strašidla se musí dozvídat nové věci, i strašidla si čtou, a o čem? O jiných strašidlech. To je jasné! Tentokrát si v encyklopedii nalistoval písmeno „J“. A bylo tam psáno o strašidle z Jiren – z jirenského zámku. Pojďme se tedy začíst spolu s Měchurou.
Zámek v Jirnech byl vystavěn v 17. století. Někdy v polovině 19. století se na jirenském zámku udála prapodivná věc. Zdejší služebná – jistá Kristýna Žebráková z Čelákovic, šla takhle jednou po zámeckých schodech – její pán si poručil něco k snědku - a najednou za sebou zaslechla podivné praskání. Kristýna se otočila a vidí modravou ohnivou kouli. Krve by se v ní nedořezal jak strašlivě se polekala. Utíkala co jí nohy stačily, koule za ní vrazila do pokoje, vyděšená služka přirazila za sebou dveře. Ty se otřásaly v pantech, jakoby koule za dívkou chtěla vletět. Dveře se vyvalily, až z nich třísky lítaly, a jen co se ocitla v místnosti, s obrovskou rychlostí se rozletěla naproti stěně, narazila do ní a probourala v ní díru větší než lidská hlava a zmizela v sousední stáji.

---
Měchura zavřel tlustou knihu a ani na okamžik nezaváhal. Sbalil to nejnutnější, včetně uzené kýty od paní Hábové za odměnu, a vyrazil. Byla to cesta dlouhá a svízelná, uvážíme-li, že ho při ní nikdo nesměl ani okem spatřit. Do Jiren vcházel s půlnocí a noční tma ho dobře skryla. Ani zámek nebylo těžké najít. Měchura si řekl, že začne pátrat od sklepa a tak i učinil. Byla tam tma, vlhko, všude samé lahve vína (místní majitelé ho tu mají pečlivě uschované). Když tu najednou... Takový tenký hlásek. Ani ne pláč, jen tiché a smutné bědování. Co to jen může být? V koutku sklepa, tam úplně nejdál ode dveří se choulí malá koulička. Taková trochu modrá a trochu žlutá.
„Co jsi zač?“ ptá se Měchura.
„Kdo bych byl? Jsem místní postrach zámku, kazisvět a hrom do police. Nikdo mě nemá rád a všichni se mě po staletí bojí. Dýmák Ohnivý jméno mé.
A ty jsi kdo? Vypadáš najedeně a spokojeně, ale neřekl bych, že jsi člověk.“ Povídá smutně Dýmák.
„Člověk? Pchááá, to určitě“ odpovídá mu Měchura. „Co tak pozoruji od září lidi, umí být na sebe zlí a ubližují si. Ale naštěstí ne všichni. Já jsem poctivé strašidlo od Helfenburku kamaráde. A když pomáhám lidem, pomohu i jednomu jirenskému strašidlu. Co tě tak zlého potkalo, že tu jen truchlíš a smutníš? Vždyť jak jsem o tobě četl, nejsi žádný andílek. Pronásleduješ sloužící a zabíjíš domácí zvířectvo, copak tohle dělá slušné strašidlo? Vzpamatuj se laskavě!!!“
„A jsme u toho milej Měchuro, vždyť já nikomu neškodím. Kristýna Žebráková si na mě tu zlou historku o pronásledování vymyslela, protože ten den ráno, kdy se to všechno semlelo, rozbila pánův oblíbený čajový servis a když mě čirou náhodou zahlédla - doutnal a svítil jsem u schodiště trochu víc, než je zdrávo - rozječela se na celé kolo a prý óch a ách a pomoooooc, jde po mně snad sám ďábel! Vždyť já utíkal před ní, ne naopak. A ty krávy? Chuděry už byly staré a lekly se toho ječení slečny Kristýny. Měchuro, jsem chudák, ne vrahoun, už nic nebude jako dřív, už i v knihách o mně píší jako o zlounovi bezcitném. To je konec!“ Dýmák se rozplakal a čoudil ještě víc, protože se ubožák i sám hasil.
„A dost“ povídá Měchura. Musíme si přece pomáhat, seber si své saky a paky a pojeď se mnou. Ten sklep není nic pro ohnivého tvora. Ty musíš hochu mít teplo, musíš mít domov a musíš mít taky práci. Bez práce hloupnou a stůňou nejen lidé, ale i strašidla. Jedeme domů.“
Ohnivec zíral jako v Jiříkově vidění. Tenhle kulatej chlápek se mu moc líbil. Bral ho takového jaký je, věřil všemu a nepochyboval a neměl ho za zloducha a k tomu všemu mu nabízel zase DOMOV. To bylo něco! Být po 300 letech zase někde doma? Taková nabídka se neodmítá!
...