A bylo jaro! Všude kolem to vonělo. Všechno kvetlo, v lese i na Helfenburku panovala výborná nálada. Všichni se po té dlouhé a smutné zimě potřebovali nadýchnout a užít si toho tepla. Měchura se už nemohl dočkat, až do okolí Helfenburku dorazí děti i rodiče. Jak se budou procházet, toulat jihočeskou přírodou a smát se a povídat si. Zatím na tyhle hezké chvilky jen čekal, protože už dobrý týden se dělo něco divného. Lidé vybíhali z lesa a křičeli:
„Fůůůj, blééé,brrr, zmiz ze mne a pomóoc, tohle mohlo potkat jenom mne! V lese už mne nikdo neuvidí, děti utíkejtééééé."

To jsem blázen, povídá si Měchura, co se to v tom lese děje? Snad se tu neusídlil nějaký vetřelec? Snad tu nemáme zase nějakou kalamitu? Vyšel z hradní brány, aby udělal kontrolní obchůzku po svém rajonu. Blízko oblíbené Měchurovy paseky, tam v listnatém lese pozoruje, jak si někdo na listu stromu prozpěvuje. Ten někdo byl maličký tvoreček velký tak 2,5 mm (schválně si to děti změřte na svém pravítku), ten tvoreček měl červeno-hnědou barvu. Bylo zcela jasné, že tohle nebude žádný miláček. Tohle bylo KLÍŠTĚ OBECNÉ ...

„Na co tu čekáš klíště?“ ptá se Měchura.
„Na co bych čekal? Dívám se, jak se nás lidé bojí a skvěle se bavím.“
„To máš moc hezkou zábavu“ povídá Měchura. „Lidé utíkají z lesa, už se sem nechtějí nikdy vrátit, a Ty se tomu hloupě směješ? Má vůbec takové klíště nějaké jméno?“
„Jistěže má, nejsem nějakej hejhula, jmenuji se Klíšťák (dědeček i tatínek se jmenovali stejně) a příjmení mám Cucavý.“
Měchurovi to přišlo moc vtipné. Tenle parazit byl hoden svého jména. „Poslyš, Klíšťáku a co ještě tak rád děláš?“
„Nic kamaráde, nejlepší je přece nedělat nic. Klíště se neunaví, nezapotí, a tak nějak pěkně si žije, víme?“
„Ale Ty máš poměrně dobrý hudební sluch Klíšťáku, hezky zpíváš, toho by se dalo skvěle využít ... pojď zpívat nám všem na Helfenburk.“
„Já Helfenburk znám, tam bydlí prý nějakej tlouštík Měchura!“ Najednou to Klíšťákovi došlo. „Snad to nejsi Ty?“ Trochu se za tu urážku styděl.
„Klíšťáku - někdo je malej, někdo tlustej, někdo hubenej, důležité je, aby byl ale slušnej, víš? A to, co máš v sobě je stejně mnohem víc, než nové džíny, nebo značková kšiltovka.“ Klíšťák moc nechápal, o čem to strašidlo s vypaseným pupíkem mluví, ale chtěl si zkusit zpívat před publikem a trochu se předvést, to byl jeho dávný sen! Dal tedy Měchurovi za pravdu a šlo se.
Toho večera, když Dýmák Ohnivý rozsvítil celý hodovní sál a všichni usedli k večeři, se stala zvláštní věc. Někde, nebylo jasné kde, se ozýval moc hezký zpěv, a i ta písnička byla nová, neznámá, ale hezká:

Já zpívám Vám tu před večeří, připravoval jsem se večer celý. Strach i obavy velké mám, že sebe Vám tu předkládám. Však věřte mi, že dojatý jsem, zkoušel jsem si to za lesem. Až zatleskáte mému umu, já slíbím, že už nikdy nebudu, smát se lidem, škodit dětem, protože co svět je světem, ví každý, že slušnost, čestnost každého ctí, já zpívám Vám to za větví. ... Tak pěkný večer, hodně zdaru a slibuji že už nikoho nesaju!!!

Za takové nadšení, jaké vyvolal Klíšťák Cucavý by se nemusela stydět ani Státní opera. Všem se večer báječně vydařil a Klíšťák byl jeho ozdoba.