Tohle už se přece nedá vydržet! Já se už zblázním, uteču, rozvedu se, zmizím, ale dál už to snášet nebudu!" Ten křik nešlo přeslechnout, ten křik přicházel z jedné bavorovské chalupy a ten křik vyrušil Měchuru od sobotního oběda. Polepšená a zamilovaná novomanželka čertice Růžena mu poslala obalené kuřecí řízky a Měchura je nemohl řádně vychutnat, protože ta paní, co si tak hlasitě stěžovala na svůj život byla nejenom naštvaná, ale i nešťastná a s tím se muselo rychle něco udělat.
Měchura vstal od jídla, jen tak na rychlo a vyrazil k Bavorovu. Šel po hlasu té paní a za chvíli se nacházel před domem rodiny Hábů a v něm si chudák ženská stěžovala své přítelkyni paní Jaruš na svého muže.

... On se totiž pan Hába jednoho krásného dne rozhodl, že si prostě a jednoduše lehne do postele. Chodit do práce ho prý nebaví, starat se o dům ho už unavilo, nějaké výlety, nebo procházky už ho prý také netěší, takže hodlá zbytek života strávit v posteli. Nutno říci, že pan Hába nebyl nějaký vetchý stařík, který by stačil už jen na krmení slepic na dvorku. Kdepak!! Pan Hába byl chlap jako hora, lamželezo co by mohl skály lámat a mužský v plné síle. Jeho žena si nejdříve myslela, že se z toho vyspí, ale ze dnů byly týdny, z týdnů měsíce a pan Hába ne a ne vstát.

... V tenhle sobotní den, o kterém si vyprávíme, se rozhodla líčit. Je to takový zvláštní výraz a v Jižních Čechách znamená „malovat pokoj“, Všechno vystěhovala, práci nesmírnou jí to dalo, jen se zeptala svého muže, jestli by z té postele mohl vstát, protože ona začíná s prací. A víte, co jí odpověděl? „Andulko, to je zbytečné, klidně mne přikrej novinami. Já se nehnu.“ A to byla ta poslední kapka, to byl ten okamžik, kdy se ucho utrhne a pohár přeteče a paní Hábová bouchla jako papiňák.
Paní Jarka povídá „Andulko, děvče, tady už pomůže jedině Vztekloun Třaskavý.“

... Měchura však slyšel dost na to, aby rychlým krokem šel do svého lesa a volal a hledal Vzteklouna. Netrvalo dlouho a u tří borovic vidí malého mužíka, velkého sotva jako ukazováček co prská a od pusy mu lítají jiskřičky.
„Co se děje? Co chceš Měchuro, to musíš takhle křičet? Myslel jsem si, že přes křik tu je jenom naše Růžena a teď i Ty?“
„Kdybych nepotřeboval Tvoji pomoc Vztekloune, nebudu Tě rušit. Pojď se mnou prosím do Bavorova.“
„Dobrá půjdu, i když nevím proč, byl jsem tam naposledy v dubnu, když potřebovali zapálit oheň na čarodejnice, jdeme!“
Došli zrovna ve chvíli, kdy si pan Hába poroučel čajíček a taky bábovku a to rovnou do postele. To jste měli vidět, co to udělalo se Vzteklounem. Vletěl do chalupy – lidi, nelidi a rovnou k „pánu domu“.
„Člověče, jak si to vůbec představujete? Jak si tu můžete ležet pod novinami a nechat svou ženu se takhle dřít? Chlap jako obr a leží tu jako mimino v plenkách? Taková ostuda, taková hanba!“
A jak se Vztekloun rozčílil, jiskřičky byly větší a větší až z nich byly malé ohýnky a ty zapálily noviny, kterými byl pan Hába přikrytý, aby na něj nekapala barva ze stropu. A noviny zapálily i tu postel, co na ní milostpán ležel. A to jste měli vidět ten tanec!
„Pomooooc, hoří mi moje postýlečka, hoří mi moje živobytíčko, hoří mi moje věrná družka!“ Pan Hába vyděšeně vyskočil a snažil se hasit. Jenomže na to byl Vztekloun moc rozzuřený, aby se to panu Hábovi podařilo!
Do toho všeho přiběhly paní Hábová i Jaruška a začaly pana Hábu i celý pokoj polévat vodou. Nakonec vše uhasili.
...